Eurové úvěry nemusí být pro každého

Česká národní banka (ČNB) už v létě roku 2021 začala v předstihu před velkými centrálními bankami zvyšovat svoji hlavní úrokovou sazbu, od které se odvíjejí i úrokové sazby na mezibankovním a úvěrovém trhu. Chtěla tak za pomocí utlumení domácí poptávky reagovat na zvýšené inflační tlaky v ekonomice. Tato úroková sazba postupně vystoupala z původních 0,25 procent až na 7 procent loni v červnu. A na této vysoké úrovni zřejmě ještě, alespoň podle slov centrálních bankéřů, nějaký čas setrvá.

Na růst hlavní úrokové sazby automaticky reagovaly banky zvyšováním sazeb korunových úvěrů, které se staly výrazně dražšími, než byly v posledních patnácti letech. Vzrostly úroky na hypotékách i úvěrech tuzemským firmám, které se o to více začaly ohlížet po levnějších eurových půjčkách, ať už od tuzemských nebo zahraničních bank. Jen za poslední dva roky objem těchto úvěrů vzrostl o téměř dvě třetiny na necelých 597 mld. korun.

Eurové úvěry se staly atraktivními zejména pro firmy působícím na realitním trhu, v obchodě a dopravě a v neposlední řadě i pro průmyslové podniky. Zvýšený zájem o eurové financování prudce narůstal s tím, jak se rozšiřoval rozdíl mezi tuzemskými a korunovými sazbami a dotknul se téměř všech odvětví naší ekonomiky. Výjimkou, která o cizoměnové půjčky nejevila a dosud nejeví takřka žádný zájem, zůstaly české domácnosti. S ohledem na zkušenost některých okolních zemí nebo tzv. emerging markets nelze tento přístup než ocenit.

Eurové úvěry mohou s ohledem na rozdíl v úrokových sazbách vypadat sice téměř neodolatelně, avšak mají i svá úskalí. Proto je třeba posuzovat je – jako variantu financování – vždy v kontextu vlastní finanční pozice, tedy s ohledem na měnovou strukturu výnosů a nákladů a v neposlední řadě i citlivost na růst úrokových sazeb.

V případě firem, které své tržby realizují v eurech, je takové vypůjčování peněz v podstatě i logické. Například pro podnikatele v komerčních realitách, kde se platby nájmů realizují primárně v eurech, nebo pro exportně orientované podniky, může být eurové financování výhodné, protože jim snižuje kurzové riziko plynoucí z jejich příjmů. Je to vlastně cesta k podpoře přirozeného kurzového zajištění – hedgingu – kterým firmy snižují možnou kurzovou ztrátu v případě prudkého výkyvu kurzu koruny.

U firem, které inkasují pouze koruny, může být eurová půjčka bez patřičného kurzového zajištění (které ovšem výhodnost takového úvěry automaticky snižuje) do jisté míry vlastně spekulací založené na víře ve stabilní či dokonce silnější korunu v budoucnosti. Nemusíme přitom chodit daleko, abychom našli negativní zkušenosti z nedaleké ciziny. Maďarské a polské domácnosti něco takového zažily před více než deseti lety, kdy se úspěšně zadlužovaly v laciných eurech a francích, aby nakonec dostaly políček v podobě zvýšených splátek svých hypoték v důsledku oslabení tamních měn. Můžeme si být jisti, že koruna aktuálně není forint na konci prvního desetiletí, ale kdo dá ruku do ohně třeba za odhad kurzu koruny na pět let dopředu? Ani sama centrální banka něco takového neudělá.

Druhým problémem eurových úvěrů může být nárůst úrokových sazeb. ECB sice oproti ČNB začala zvyšovat své úrokové sazby později, avšak stále ještě pokračuje a nejspíše hned tak ani neskončí. Začínala na -0,5 % a nyní už její hlavní sazba srovnatelná s českou repo sazbou a dosahuje 3,50 %, přičemž finanční trhy počítají s jejím dalším zvýšením o zhruba 50 bazických bodů (půl procentního bodu). U úvěrů s variabilní úrokovou sazbou – kterých bývá obvykle více – to znamená postupné zvyšování úročení v závislosti na tom, jak na politiku ECB reagují sazby na mezibankovním trhu. A proto u takových úvěrů vždy stojí za to pouvažovat o úrokovém zajištění. Nejenom kvůli snížení potenciálního rizika zdražení úvěru, ale třeba i z titulu jistějšího finančního plánování ve firmě.

Současná doba nahrává eurovým úvěrům a je to vidět na statistikách bankovního sektoru i na vývoji zahraniční zadluženosti ČR. V žádném případě to ovšem není jednosměrka, která musí vycházet každému vždy a za všech okolností jednoznačně pozitivně. Při plánování vlastního financování je proto vhodné zvažovat nejenom náklady a výnosy, ale ocenit i případná rizika spojená s daným způsobem úvěrování. A nejenom těch, o kterých je tento krátký článek, ale i dalších v podobě například dočasného výpadku vlastních tržeb.

Petr Dufek, hlavní ekonom CREDITAS